Marta Ehlová

Můj tatínek byl mimořádně vzdělaný muž, výborný znalec historie – nejen české, ale i světové - , měl přehled o dění ve světě, dovedl nám dětem vysvětlit historické i zeměpisné příčiny jevů minulých i současných, věděl, zda to či ono pochází z té či oné oblasti zeměkoule a tak dále a tak dále. Hodně četl, byl vášnivý čtenář, proto knihy neodmyslitelně patřily k jeho osobnosti. Už když bral knihu do ruky, bylo znát, s jakou dychtivostí touží alespoň ji prolistovat. Obvzlášť silným knihám říkával důvěrně ,,bichle všeliké". Hovořil několika světovými jazyky včetně latiny a řečtiny. Německy četl dokonce i knihy psané švabachem. Byl to urostlý muž střední postavy s výraznými kouty v tmavých vlasech. Měl průzračné modré oči o kterých tvrdil, že to jsou oči galské; takovýma očima se prý honosil odnepaměti všichni příslušníci jeho rodu. ,,Galské" se jim říkalo pro jejich zvláštní chrpovou modř. S maminkou tvořili pěkný pár. Maminku jsem obdivovala odmalička. Byla to vysoká plavovláska s kočičíma, blankytně modrýma očima a hlubokým sametovým hlasem. Vlasy nosila podtočené do krásné vlny, která se jí houpala nad rameny. Na straně je měla rozdělené pěšinkou a nad čelem vytvarované do tvaru S. Ráda se hezky oblékala a s oblibou nosila klobouky. Byla bystrá, společenská a citlivá, měla silné sociální cítění.

Oba rodiče byli zaměstnaní, takže se na naší výchově podílela i babička Karla. Menší kulaťoučká bytůstka s obrovským nábojem životního moudra. Byla to laskavá i přísná vychovatelka. K babičce jsme si chodili pro útěchu i pro radu. I dnes cítím její měkkou ruku, když mě hladila po vlasech a hojila nějakou tu bolístku.... A nebylo to jen v době dětství, ale i v době dospívání. Dodnes mi to pohlazení chybí, stejně tak jako tatínkova slova a maminčina náruč.

Když se mi klienti svěřují se svými problémy – zejména z oblasti rodinného práva, kladu si otázku: kolik lidí si dnes může říci to samé? Proč je dnes tolik lidí, kteří většinou mají j e n své materiální bohatství?

Chceš – li zmoudřet, zabývej se právnictvím, je napsáno v Talmudu.

Já jsem si z právnictví zvolila advokacii. Advokacie – nádherné povolání! Snila jsme o něm od dob svých studií na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Datum, kdy jsem byla do advokacie přijatá si pamatuji přesně. Byl to první duben roku 1972, a bylo po Velikonocích. Vzpomínám si na rozhovor s tatínkem, který jsme měli v předvečer toho dne. Svěřila jsem se mu, že vlastně nic neumím a mám strach, co v té advokacii budu dělat. Tatínek mě o opaku nepřesvědčoval, naopak s tím souhlasil a prohlásil, že se toho musím ještě moc naučit.

Na otázku co mě přivedlo ke studiu práv odpovídám: vzorem mi byl tatínek. Můj otec byl doktor práv. Studoval na stejné právnické fakultě, kde jsem později studovala i já. Po promoci začínal jako mladý advokát v jedné věhlasné pražské advokátní kanceláři. Po válce, od roku 1945, působil jako starosta jednoho menšího pohraničního města; ve svém starostování výborně uplatnil své řídící schopnosti i umění jednat s lidmi.

V šedesátých letech XX. století nebylo studium práv vůbec atraktivní. Padesátá léta v Československu - zejména politické procesy s odpůrci totality, rozsudky smrti či mnohaletých žalářů, daly právům nespravedlivě punc zavrženíhodného oboru. Proto, když jsem se se svým záměrem je studovat někomu pochlubila, setkávala jsem se s pochybovačně zvednutým obočím či s pohrdáním. Kdosi na mou adresu jednou dokonce zarýmoval: ,,každá kráva studuje práva." Motivace takových jedinců ke studiu práv jako jsem byla já, pramenila z potřeby lidem pomáhat. Na advokacii mě odjakživa přitahovala její výjimečnost: advokacie je poslání – povolání pro odvážné. Tuhle pravdu jsem měla možnost si ověřit hned ve svých začátcích. Setkávala jsem se advokáty, kteří v politických procesech obhajovali obviněné; byli to stateční advokáti, kteří se nebáli riskovat vlastní svobodu i osud svých rodin. Jednou jsem měla příležitost zeptat se jednoho z nich zda přitom neměl strach.

,,Strach?" podivil se. ,,Advokát nesmí mít strach. Jinak v advokacii nemá co dělat."

Od toho rozhovoru už uplynulo hodně času, ale já si ho i dnes ráda připomínám.

Jsem ráda, že jsem vyrostla i mezi takovými kolegy. Tito lidé byli jiní než jsou ti dnešní advokáti. Fungovala mezi nimi kolegialita, noblesnost a přátelství. V soudní síni se do sebe pořádně zakousli a po skočení jednání se přátelsky rozloučili. To je jev, který dnes téměř vymizel...

I dnešní advokacie je jiná než ta, která pro mne bývala koníčkem. Vadí mi to, ale chtě nechtě se s tím musím smířit. Změna je přirozený jev a ten člověk nezastaví.

Je škoda, že se lidé někdy až bezhlavě podvolují vymoženostem techniky. Neuvědomují si - nebo vůbec neví, že tím sebe a své potomky připravují o teplo lidského vztahu. Jaký vztah může vzniknout mezi lidmi, kteří spolu komunikují přes computer? Kteří si život bez computeru a mobilu nedokáží představit? Děsí mě pomyšlení, že i vyznání lásky se dnes odehrává skrz tento vynález... Děsí mě pomyšlení, že přestanou existovat knihy, protože je nahradí computer...

Přestože jsem práva studovala v době, kterou dnes mnozí označují jako totalita, patří univerzitní studia k nejšťastnějším obdobím mého života. Ostatně se o tom dočtete i v mé knize "Můj přítel Karel Svolinský". S profesorem Svolinským +) jsme byli přátelé od roku 1964 až do smrti pana profesora v roce 1986, tedy celých 22 let.

+) 1896 – 1986, významný český umělec, jeho umělecká tvorba má široký záběr: základ tvoří malířství, grafika, ale i scénografie (opery Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů), ilustrace, tapisérie a vitráže, z nichž nejznámější je v katedrále sv. Víta v Praze; od roku 1945 profesor na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, v roce 1961 byl jmenován národním umělcem. Jeho umění bylo hojně oceňováno doma i v zahraničí) Pan profesor se o moje studium živě zajímal, řekla bych, že se tím i tak trochu vracel do svého mládí. Vybavil mě k tomu jedinečným talismanem – slonem pro štěstí. Čtvrtku papíru přeložil tak, aby se mi vešla do vysokoškolského indexu, a na tu čtvrtku namaloval barevného slona. Já pak v něm tohoto talisman nosila celých pět let a štěstí mi přinášel. Když se mu to náhodou někdy nepovedlo, byl mi aspoň spolehlivou útěchou. V knize ,,Můj přítel Karel Svolinský" se také dočtete, že umění a práva se vůbec nevylučují, ba naopak.

Že práva nejsou žádná suchá věda jsem poznala hned zpočátku studia. Už budova právnické fakulty v Praze to svým impozantním architektonickým zjevem dokazuje. Upřímně prohlašuji, že jsem studovala s nadšením, i když k premiantům jsem nikdy nepatřila. To se na universitě ani nenosí. Tam nejde o to se na zkoušku nabiflovat, ale danému předmětu porozumět, umět o něm diskutovat a – zejména na právech, dokázat svůj názor obhájit. Můj tatínek říkával, že k úspěchu zkoušky patří i kus ,,kozáckého" štěstí.

Jak takové kozácké štěstí chutná, jsem jednou vyzkoušela sama na sobě. Došlo k tomu takhle: byla jsem asi ve čtvrtém ročníku a dělala jsem zkoušku z pracovního práva; z oboru, který mi nepřirostl k srdci. Profesor, pro něhož na světě nic úžasnějšího, než pracovní právo neexistovalo, mi položil otázku. Já ji zodpověděla, ale jen částečně. Vyzval proto mého kolegu co byl zkoušen se mnou, aby mě doplnil. Tak to pokračovalo po celou zkoušku. Když profesor usoudil, že už to stačí, požádal mého kolegu o index, že mu zkoušku dává za tři. Můj index ignoroval, pouze konstatoval, že si zkoušku zopakuji. Při představě, že zase budu muset sedět nad tak protivným předmětem, jsem se vzbouřila.

,,Jste ke mně nespravedlivý, já to umím," slyšela jsem se. Dodnes vidím profesorovu překvapenou tvář i vyděšené kolegovy oči, které se za silnými skly jeho brýlí neúměrně zvětšily. Profesor mlčky vrátil kolegovi index a poněkud vykolejen pokračoval ve zkoušení. Probíhalo to stejně jako předtím. Stejný byl i profesorův ortel: kolegovi dá zkoušku za tři, já si ji přijdu zopakovat. I já jsem zareagovala stejně.

,,Já to umím, jste ke mně nespravedlivý!"

Tváře obou mužů prozrazovaly šok. V tomto rozpoložení ke mně profesor natáhl ruku, já mu do ní vložila svůj index a on - bez jediného slova, tam vepsal ,,prospěla dobře". Teprve u dveří, když jsme se s kolegou poroučeli, se vzpamatoval. ,U státnice si to s vámi vyřídím!" zahromoval se zvednutým ukazovákem.

,,Bohužel ne, pane profesore," opáčila jsem. ,,Vybrala jsem si občanskoprávní směr, a tam pracovní právo není." A byla jsem pryč.

Měla jsem ráda zkouškové období, ráda jsem se na zkoušky připravovala, i když – jak vidno z popsané příhody, ne vždy se stejným nadšením a úspěchem. Pan profesor Svolinský říkával, že každý student na vysoké škole musí alespoň jednou u zkoušky propadnout, protože jinak pravé studium nepozná.

Z právnických profesí jsem si vybrala advokacii i proto, že je to činnost kreativní. Vymyslet taktiku a strategii k docílení úspěchu ve sporu je každodenním tvůrčím procesem advokáta. Žádný klient není stejný. Žádný případ není stejný, i když se zdá podobný. Advokát se podobá umělci: herci na divadle, režisérovi i choreografovi. Hlavní roli sehrává před soudem; tam je také těžiště jeho rétorického umění, tam se pohybuje ve své choreografii. Podívejme se, jak to u soudu chodí. Tam musí advokát brilantně předvést nejen svoji roli, ale roli musí naučit i svého klienta. Není přípustné, aby žena domáhající se na svém manželovi výživné, přišla k soudu v luxusním oblečení, šířila kolem sebe vůni drahého parfému a ještě k tomu měla rudě nalakované nehty; nebo aby k soudu přišel klient navlečen do popelářském mundůru s ukoptěnou zástěrou, protože si k soudu zaskočil mezi svozem popelnic. Oba popsané případy se staly, i když se stát vůbec neměly. Taková pochybení jdou na úkor advokáta, nároky jeho klientů jsou tím v očích soudu značně otřeseny. Proto k roli advokáta neodmyslitelně patří i poučit klienta co si k soudu obléknout. A nejen to. Musí s ním probrat i otázku nejvhodnějších výrazových a emočních prostředků. Je nemyslitelné, aby klient, tvrdící, že je v (jakékoliv) tísni se tvářil bezstarostně (přestože má takovou náturu). Některé jedince advokát naopak poučovat nemusí, protože sami dobře vědí jak na to. Zpravidla to jsou ostřílení sudiči či kolegové (neboť i advokáti mívají své pře a jsou v nich zastupováni kolegy – advokáty). Jednou na mě klient – kolega, u sporu o výživné na jeho nemanželské dítě vyrukoval s otázkou, zda bude dostatečně efektní, když si oblékne ošumělý oblek, vezme si kravatu zakoupenou v bazaru a v ruce ponese odřenou aktovku; tak chtěl ilustrovat svoji finanční situaci, kdy díky nízké klientele jeho výdělek nebyl nic moc. Souhlasila jsem; když jsme se u soudu potkali, byla jsem kolegovým zjevem mile překvapena: on tím oblečením i nějak zestárl... Tenhle scénář nám vyšel. Když ho matka jeho nemanželského syna uviděla (po dlouhých letech), vypadala hodně rozčarovaně. Už nevím, z jakého důvodu se jednání tenkrát odročovalo; důležité bylo, že než soud nařídil další jednání, dotyčná žena vzala návrh zpět s odůvodněním, že se (bohatě) vdala a manžel hodlá syna osvojit.

ÚVAHY

Štěstí

Odkazy :