Marta Ehlová

Paní Marta se narodila v Chebu, ale už po roce byl její otec služebně přemístěn do Prahy. "Na Královských Vinohradech bydlím šedesát tři let a s plnou odpovědností říkám, že osud mi dal do vínku krásné dětství a dospívání, krásnou životní profesi a krásné prostředí. Jsem šťastná, že jsem tady mohla bydlet."

Žijí mezi námi

Proč tolik lpí na přívlastku "královské"?

"Už v dětství mne tím okouzlovaly. Království pro mě znamenalo něco pohádkového. Tatínek pracoval ve Vodičkově ulici a my s maminkou jsme za ním chodily a jezdily páternosterem, který už není, protože to prý odporovalo EU. Na ulici tu parkovalo jedno auto, airovka, která by dnes byla muzejním kouskem, s dětmi jsme tu hrály vybíjenou, točily jsme se kolem plynových kandelábrů… Fascinovalo mě, když se v podvečer najednou, jakoby z jiného světa, zjevil lampář s dlouhou tyčí a háčkem a chodil od lampy k lampě. Vždy zatáhl za smyčku a světlo se pomalounku rozzářilo." Stejně plasticky jako prostředí vykresluje paní Marta i lidi, s nimiž se potkávala. "Byli úplně jiní, než dnes," říká. "Měli jsme se rádi. My, holky, jsme seděly na štokrlátkách a šily na panenky nádherné šatičky. Bydlela tu švadlena, která nám z okna občas hodila svazek zbytků. Lidi k sobě nebyli zlí, nebáli jsme se."

Pro ne-pamětníky je příjemné představovat si, jak vypadala místa, která znají jen jako sídlo velkého úřadu či činžáku. Také paní Marta vzpomíná na "plac proti policejnímu muzeu", kde bylo koupaliště. "Korytem kolem něj jsme nohama valili vodu. Tatínek chtěl, abych se učila plavat, ale já jsem si nedokázala představit, že bych potupně visela na plavčíkově tyči jako nějaká žížala, a tak jsem se to naučila sama pomocí vypuštěného kruhu." V zimě pak s partou dětí bruslila. "Chodili jsme do míst za lékařským domem, kde byla proluka po bombardování. Zřízenec plácek postříkal hadicí a vyvěsil ceduli: Dnes se bruslí. Měli jsme šlajfky a větší kluci kanady, dostali jsme nějaké drobné na čaj a pišingry… A pak jsem začala chodit do školy v Ječné ulici. Pamatuji, jak jsem se poprvé držela rodičů za ruce a měla krásné červené střevíčky s bílým vykrojovaným jazykem a mašlí!"

Poslouchat paní Martu je úžasné. Vypráví o květinářství pana Strnada s replikou sochy Afrodity, popisuje, kde byli zelináři, drogerie a koloniál. "Měli jsme vztah k sousedům i k prodavačům. Například slečna v mlékárně, byla to sice dáma v letech, ale říkalo se jí slečna, přesně věděla, co kdo kupuje – kolik mléka, másla… a ještě nám zašroubovala bandasku. Život byl jiný a domy měly své duše. Dnes je všechno skleněné, ale cizí. Samozřejmě, je to nostalgie a je dobře, že se svět vyvíjí, ale člověk v určitých letech přirozeně vzpomíná, jak to tehdy bylo. I když byly problémy, vztahy mezi lidmi byly docela jiné."

Ale aby to nevypadalo, že paní Marta obdivuje jen to, co bylo – má místa, kam si zajde pro potěchu i odpočinek. "Když se chceme projít, chodíme přes Folimanku na Vyšehrad a pak třeba dolů kolem Botanické zahrady. Rádi občas jezdíme dvaadvacítkou na Pohořelec a pak se vracíme pěšky přes Hrad až do kavárny Slávie, kam si v neděli chodíval můj tatínek číst noviny a na kafíčko," dodává JUDr. Marta Ehlová.

Text a foto: Dana Frantálová

ČLÁNKY

O době, kdy domy měly duše

Žijí mezi námi

Odkazy :