Éra, kdy se advokacie provozovala v advokátních poradnách, kdy se žaloby psaly na psacích st rojích a kopie se pořizovaly pomocí uhlových a průklepových papírů, je už minulostí.
I éra, kdy žili advokáti, kteří svou praxi vykonávali ještě v době první republiky, a ty časy v jejich kancelářích připomínala kožená sofa a klubovky, křesla s vysokými opěradly a vyřezávanými područkami, zasklené knihovny napěchované právnickými folianty vázaných v kůži, regist ratury se st ahovací roletou a masivní stoly se spoustou přihrádek a psací soupravou z onyxu, patří už do světa vzpomínek.
Noblesnost a profesionalita těchto lidí byla nám, kteří jsme v sedmdesátých letech dvacátého st oletí v advokacii začínali, nejen vzorem, ale i samozřejmou součást í výkonu advokacie, kterou jsme považovali za "lucernu iuris".
Post avy vyst upující v této knize jsou mozaikou složenou z osobnost í některých mých kolegů a přátel. Jejich jména jsou smyšlená. Jednání advokátů i kauzy jejich klientů jsem okořenila tu špetkou, onde plnou hrst í fantazie.
Všechny příběhy však mají základ v realitě, které se fantazie
Autorka
Myslím, že díky členství v PRSODIVu se mi v advokacii od počátku dařilo. PRSODIV neboli Pravý spolek ochotníků divadla sdružoval sboristy naplňující slovo ochotník do puntíku. Čtveřice univerzitních studentů Bouda, Hrášek, Klíč a Žížala tvořila grunt souboru. Já, Štěpán Bouda, jsem studoval práva. Justin Hrášek si na univerzitě cvičil tělo a ducha pro dráhu tělocvikáře; občas ze sebe dělal mistra světa, tak jsme mu říkali Lusk a vyslovovali to americky. Přírodovědec Petr Klíč znal kdejaký kámen, za což si vykoledoval přezdívku Lomikámen. Bohoslovec Leopold Žížala byl veselá kopa s laskavou tváří a neukázněnými vlasy. Říkal nám "zdař Bůh, milí braši" a svá rozpoložení ventiloval hláškami "kýho výra" či ostřejší "jděte k šípku". Byl to náš Kališník. Ostatní ochotníci byli již výdělečně činní, kupříkladu listonoš z pobočky hlavní pošty, fotograf ze sportovní redakce pražského večerníku, ornitoložka ze zoologické zahrady nebo vědecký pracovník ze zeměpisného ústavu. Když divadelní kus vyžadoval davové scény, spolehlivě jsme zalovili v řadách přátel a rodinných příslušníků. Z několika externistů se dokonce rekrutovali i noví členové spolku.
Principálem spolku a jeho režisérem byl docent na vysoké škole, specialist a na optiku a ředitel okresní hvězdárny, kterému jsme dali jméno Lupa. Byl to renesanční člověk. V sídle okresní hvězdárny přemluvil pár místních šumařů k nastudování Rybovy vánoční mše Hej, mistře, při níž muzicíroval, dirigoval a občas zaskočil i jako sólový zpěvák. Skoro pravidelně před začátkem adventního koncertu v obci vypadával proud. Lupa však na ten nešvar vyzrál. S hořící svíčkou v ruce se v sokolovně doštrachal na dirigentský praktikábl a do setmělého auditoria houkl: "Přátelé, zazpívejme si tu naši." A hned zanotoval: "Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati…" Publikum se přidalo a čekání na světlo všem hezky uteklo. Právě coby dirigent a sólový zpěvák se proslavil. . . .
Úsměvně laděné příběhy z praxe mladého advokáta.
Protagonista příběhů nastupuje advokátní praxi v 70.letech 20. století. Postupně přichází o iluze i představy, získané během studia, seznamuje se s nejrozmanitějšími typy lidí na obou stranách zákona a při tom všem mu přichází vhod nejen humor a nadhled, ale i zkušenosti z ochotnického divadelního spolku.
Copyright © 2011 Soukupová. All Rights Reserved. Designed by Markéta Soukupová.
Artglyptika.cz - Eva Víšková Mrákotová |
Markéta Mandelíková |
Bohumil chalupníček |
Burda - NÁBYTEK |
Kurzy dřevořezby - Běla Jeřábková |
Jan Hísek
Vít Soukup |
Jan Mlčoch |
Czech step by step |
Mateřská škola sv. Voršily |
1. B zš sv. Voršily